Ve středu jsme se už ve čtyři hodiny ráno sešli na autobusovém nádraží ve Zlíně, odkud jsme měli namířeno směr Polsko – Osvětim. K našemu překvapení nenastaly žádné komplikace (jako zaspání či zapomenutý občanský průkaz) a tak jsme přesně 4:10 vyrazili.

Před osmou hodinou jsme přijeli k bývalému koncentračnímu táboru Auschwitz. Už samotný vstup do areálu byl silným zážitkem, protože jsme procházeli chodbou, ve které byla předčítána jména obětí. Exkurze samotná začala u známé vstupní brány s nápisem „Arbeit mach frei“ (práce osvobozuje) – tam jsme se ve dvou skupinách se sluchátky na uších vydali na prohlídku důležitých míst v táboře. Ubytovny, umývárny, ale i lidské vlasy, které byly vězňům hned po příjezdu stříhány, boty dospělých i dětí, cely, kde lidé trpěli nízkým přívodem vzduchu či takové, kde si nemohli ani sednout (jednalo se o cely velikosti metr na metr, ve které většinou byli zavřeni 4 vězni). Nemohli jsme minout ani spalovny, popravčí zeď nebo chodbu, kde visely portrétové fotografie, které zpočátku sloužily k identifikaci, ale následně je nahradilo číselné tetování vězňů. Dovolím si tvrdit, že pro všechny zúčastněné to skutečně byly náročné chvíle, procházet si místy, kde lidé prožívali takové utrpení.

Zhruba po dvou hodinách jsme se přesunuli do rozsáhlejšího tábora Birkenau. Spousta budov na tomto místě byla sice zničena (likvidace tábora začala už v lednu 1945, kdy se příslušníci SS snažili zničit důkazy o hrůzách, které zde probíhaly). Ruiny však zůstaly. A jednou z těch nejdůležitějších byly i zbytky plynové komory a krematoria. V tomto táboře už návštěvníci často „ztrácí” ten pocit, že jsou vlastně v muzeu (nebo nějaké jeho formě). Už od vstupu vás totiž doprovází koleje, kterými tisíce a tisíce vězňů přijížděli do pekla na zemi ve vagónech pro dobytek. Několik baráků bylo zachováno a slouží k ukázce toho, jak otřesné podmínky v Birkenau vládly. Nedostatek místa, příliš velká zima, nebo naopak nesnesitelné horko, nemoci, nedostatek hygieny – pro nás naprosto nepředstavitelné.

Ale i přesto, že to rozhodně nebyla zábavná exkurze, myslíme, že byla velmi důležitá. Snad každý člověk by měl aspoň jednou navštívit místo, které se na pár let stalo místem nepopsatelného utrpení.

Proto děkujeme všem, kteří s námi do Osvětimi jeli – a doufáme, že jste (i přes vážnost tématu) byli s exkurzí spokojeni. A děkujeme také panu doktoru Kočímu, který nám pomohl exkurzi “Osvětim: Svědomí lidstva” uskutečnit.

Zuzana Kolaříková a Nikola Krejčí